Nadhodnota je jedním ze základních pojmů marxismu, který označuje v kapitalismu rozdíl mezi hodnotou, kterou dělník vytváří svou prací, a mzdou, kterou za ni dostává. „Nadhodnota“ je překlad německého „Mehrwert“, což znamená jednoduše přidaná hodnota (výnosy z prodeje snížené o náklady na použité materiály). Podle marxistické teorie si majitel výrobních prostředků (kapitalista) nadhodnotu neoprávněně přivlastňuje, a tím zaměstnance vykořisťuje. Bohatnutí kapitalistů akumulujících kapitál získávaný na úkor chudnoucích dělníků stupňuje napětí, které se projevuje třídním bojem mezi buržoazní třídou a proletariátem a má nakonec vést k socialistické revoluci. Pokud soukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k vykořisťování člověka, způsobí jeho přeměna na vlastnictví veřejné (státní) přechod k beztřídní společnosti bez vykořisťování.
Teorie nadhodnoty navazuje na myšlenky socialistů 19. století, např. Proudhonovy teorie vlastnictví i představitele klasické ekonomie, zejména Davida Ricarda, podle kterého je hlavním zdrojem směnné hodnoty zboží práce. Teorie se zdála vhodně popisovat soudobý stav 19. století, kdy díky průmyslové revoluci docházelo k rychlému bohatnutí průmyslových magnátů, zatímco rostoucí počet dělníků žil často pod hranicí chudoby a chyběla pokročilejší politika sociálního zákonodárství.
Teorie nadhodnoty tedy považuje mzdu určovanou trhem práce a zisk zaměstnavatelů za původce nespravedlivé společnosti. Koncepci nadhodnoty popřelo několik ekonomů, a to již za Marxova života, známá je kritika například z tzv. Rakouské školy. Současná ekonomie vychází z oprávněnosti zisku pro zaměstnavatele. Také se dosud nenaplnila vize finálního boje a celosvětové revoluce, jež byla předvídána v důsledku rostoucích rozporů mezi zaměstnanci a jejich zaměstnavateli, jen k řadě revolucí v hospodářsky méně významných zemích.
Literatura
- MARX, Karel. Kapitál. Překlad Theodor Šmeral. české 3. vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954. Dostupné online. První díl, oddíl III-V.
