Totální válka je válka, v níž jsou za účelem vítězství nasazeny všechny lidské a hospodářské zdroje země. V takové válce se méně (někdy vůbec ne) rozlišuje mezi kombatantem a civilistou, protože obě skupiny lze považovat za součást válečného úsilí. Často dochází k úmrtím civilistů při zničení vojenské výrobní kapacity; příkladem bylo bombardování Drážďan a jaderný útok na Japonsko za druhé světové války.
Praxe totální války se uplatňovala po staletí, ale pouze od poloviny do konce 19. století byla uznávána jako samostatná třída vojenství. V nacistickém Německu totální válka zahrnovala totální nasazení.
Historie myšlenky
Myšlenka totální války má svůj původ u Carla von Clausewitze (1780–1831), následně generála Ericha Ludendorffa (1865–1937), od nějž ji převzal Adolf Hitler, který ji uskutečnil v nacionální podobě. Nacionalismus lze ve světové válce sledovat například ve snahách válčících zemí odstraňovat jakékoliv stopy nepřátelských národů – názvy ulic, podniků, lidé s jménem v nepřátelském jazyce se přejmenovávali. Jiným pojmem pak je totalitarismus, který spočívá v suspendaci moci parlamentu. K totalitarismu došlo například v Anglii přijetím zmocňovacího zákona v r. 1914, v Itálii parlament roku 1915 de facto předal moc vládě a v r. 1934 v Německu po přesvědčovací Hitlerově kampani se nakonec parlament vzdal moci. Ve Francii byla moc parlamentu pouze omezena. Parametrem totalitarismu je i míra rozsahu moci státu, který pak zasahuje téměř do všeho (výroby, dopravy, těžby, práce, svobody obyvatel, vlastnictví, vedení podniků, určování cen a mezd).
Literatura
- Hagen Schulze: Stát a národ v Evropských dějinách (In.: Staat und Nation in der europaischen Geschichte; př.: Pavla Lutovská a Karel Kubiš; Nakladatelství lidové Noviny (2003). ISBN 80-7106-393-2) str. 265–274
